Před odjezdem do Skotska jsem obdržela takový ty klasický zastrašovací informace,
který nevím proč lidi pokaždý říkaj - typu:
“Musíš mít sebou trekingový hůlky, jsou tam všude bažiny, do kterých se můžeš propadnout.”
nebo má oblíbená:
"A víš že tam teď pořád prší? Co tam budeš dělat?"
Po nichž jsem si ujasnila, že lidi už si fakt uplně odvykly pohybovat se přírodou
a za nebezpečnou je považována i výprava do lesa za humny.
A tak jsem přijela do Skotska, kde za celých deset dní pršelo jen jednou.
☀
NÁHODA ASI.
Hned z letiště jsem jela....do baru, kde už na mě čekala Kristýna,
která si zřejmě dala za cíl zjistit, kterej drink ve Skotsku je nejlepší.
Whiskey to rozhodně není.
A nemá cenu jí celou cestu dávat další a další šanci.
Naším cílem byla kromě koukání po zrzavejch skotech - stejně zrzavá podzimní skotská Vysočina.
Takže jsme se co nejdřív vydaly na cestu po slavné road A82, která je mekou
všem správnejm instaspamerům. Pokud ovšem nejedou večer tak jako my.
A následně Vás někdo (Kristýnka) nechce zabít za váš skvělej nápad
booknout hostel daleko od civilizace, kam vede cesta neprostupnou tmou a lesem.
Tím ale nasadíte hned první den laťku vysoko a pak už se nikdo ničemu nediví.
O to víc vás ale překvapí, kde se ráno probudíte a pak už jen po zbytek výletu čumíte s otevřenou pusou.
Skotsko je na podzim zkrátka zemí neuveřitelně barevných textur.
Kdo mě zná, ví, že fotky barevně "prasím" už ve foťáku - jak říká kameraman Pavel Juřík. Ale přísahám, že tady to ani nebylo třeba tolik přibarvovat.
Díky téhle kapradině - Hasivce orličí jsou všechny kopce tak do oranžova.
No a protože, když se nejde do kopce, tak je to pro Týnu nuda, vylezly jsme si hned jak to šlo pro náš první letošní sníh.
Až do mraků.
Och.
Cesta z Glencoe do Hidden valley.
Co mi na Skotsku a vlastně na každé severské zemi připadá krásný - je skromnost a spojení lidí s přírodou, ke které mají respekt. Nikdo nemá potřebu stavět si tu velké vily a domy jako u nás i přesto,
že je tu všude tolik prostoru. Lidem stačí malý bílý domeček s krbem
a za celou dobu tu nepotkáte žádné honosné stavby.
Dalším z našich cílů bylo údolí Hidden valley, což je krásná procházka
podél říčky a vodopádů, po které se před vámi
na vrcholku rozprostře tahle nádhera.
Na tomto místě jsme se rozloučily se skotskou vysočinou a vydaly se pomalu směrem k ostrovu Skye. Po cestě jsme se zastavily ve Fort William - přístavním městu, poblíž kterého najdete i Ben Nevis - nejvyšší horu Skotska. Na jejím úpatí se pasou ovce a cestou vás provází červenky - anglicky Robin, které jsou pro mě symbolem štěstí a toho,
že jdu v životě správnou cestou.
Červenka - Robin
Postupně jsme si zkusily všechny druhy stopování a stoply si i autobus, psa a taky stopovaly takzvaně "pod lampou".
No a pak jsme dorazily do Portree. A to byla taky láska na první pohled. Pro změnu.
Prosseco.
Lásku jsme oslavily lososem v jedné z rybářských hospod, což bylo asi první dobrý nesmažený jídlo za celou dobu. Gastronomie tu totiž moc nikde nefrčí a friťák je asi národní vynález.
Jako správný čarodějky jsme se zastavily na tomhle mystickém místě - Fairy Glen,
kde najdete spoustu minikopečků, co vypadají jak pyramidy, mezi kterými
pobíhají ovce a každá cestička vede do jiného světa.
Náš poslední výlet byl k The Old Man of Store, kde už nám začalo docházet, že tohle Skotský dobrodružství končí a shodly jsme se, že sem budem jezdit každý rok.
Je krásný, mít kamarády, se kterými se vídate jen párkrát do roku a vždy kdesi ve světě. Tyhle zážitky předčí všechna tlachání a vysedávání u káviček.) Stačí napsat
- hej potřebuju někam vypadnout a jede se. Je jedno kam, společně je nám dobře všude
a je hezký mít to občas s kým sdílet.
